Jsem zvyklá si třeba hned ráno pustit hudbu ze Spotify, ale chtěla jsem to dodržet se vším všudy a v počítači zase takovou zásobu playlistů nemám. Takže jsem změnu pocítila hned na začátku. To ticho bylo zvláštní, ale nemůžu říct, že by se mi příčilo.

Dopoledne jsem měla asi největší problém, protože to sahání po telefonu je přece jen už jakýsi zvyk. Ne, že bych po něm doslova sáhla (párkrát jsem na to pomyslela), ale došlo mi, že se bez internetu nepodívám ani na předpověď počasí. Vypla jsem si wifi i data na mobilu a počítače jsem se dotkla až večer, protože píšu tenhle článek. Každopádně wifi je na něm taky vypnutá, pokud by to někoho zajímalo. Chtěla jsem si prostě dát takový digitální detox.

Přišlo mi osvobozující, že mi nechodily žádné zprávy, které by mne rušily při různých činnostech dne. Kromě pár hovorů a sms zpráv bylo úplné ticho. Jako v těch dobách, kdy internet nebyl běžnou věcí.

Jaký je výsledek? Ne, že bych byla od rána do večera přilepená k obrazovce, ale rozhodně to nebyl špatný nápad. Přišlo mi, že jsem byla u spousty činností víc soustředěná a vyčistila jsem si hlavu daleko víc, než když mi vibruje mobil v kapse každých pět vteřin. Vůbec mi nepřijde špatný někomu zavolat, abych věděla jak se má, slyšet jeho hlas… Sociální sítě jsou sice docela povedený vynález, realitu ale nenahrazují a běžnou komunikaci také ne. Nebo mně teda opravdu nevynahradí ani konverzaci po telefonu, kdy druhého slyšíte a víte přesně, jestli se doopravdy směje či nikoliv.

Účelem toho všeho nebylo na jeden den všechno vypnout a pak se zase vrátit do normálních kolejí. Spíš poukázat na vyváženost a taky na to, jak je důležité být někdy bez mobilu. Hned druhý den jsem toho znovu využila a po telefonu sahala daleko méně. Stihla jsem toho daleko víc a měla jsem větší přehled o čase, než tomu bývá s obličejem přilepeným k orazovce. 

Fun fact: