autenticity and year in photos
17:29
S koncem roku si ani já neodpustím malé bilancování a přemítání, byť se nerada přidávám k většinovým proudům. Sociální sítě teď bují více než na Vánoce a každý sdílí fotky, které měly nejvíce lajků a největší úspěch. Stejně jako loni, já s tímhle vygenerovaným seznamem moc spokojená nejsem. Vůbec neodráží můj rok ani mou tvorbu. Není tudíž autentický. Budu se opakovat, ale tohle je jeden aspekt, který mi na spoustě profilů strašně chybí. Ostatně to neříkám jen já. V kostce, mých 9 top fotek zahrnuje fotky mne, jednu ze svatby mojí nejlepší kamarádky a pouze jedinou fotku, kterou jsem sama vyfotila, což mi přijde dost smutný, když právě na to se snažím klást důraz. Nechci být ze svých sítí známá jen svým obličejem, kterého tam proto lidé moc nenacházejí.
Takže jaký tedy byl uplynulý rok. Jedním slovem bych ho popsala jako intenzivní. Ve všech aspektech. Ze začátku jsem se trošku hledala, asi víc, než obvykle. Co se mojí osobnosti, tvorby a celkově hodnot týče. Potom jsem se zase nacházela, čelila dalším nejistotám a strachům a stejně jako pocity štěstí jsem zažívala pocity beznaděje a smutku. Právě na ty se občas zapomíná, i když nás učí o životě daleko víc, než šťastná období. A i přes nějaká ta úskalí a příkoří jsem zjistila, kolik lidí mě bude držet nad vodou a především to, že se nad tou vodou docela jistě udržím i sama. Což je vcelku osvobozující pocit.
Pokud bych měla vzpomenout pár věcí, které se pvedly (a všichni, co mě znají, vědí, že se chválit neumím a dělám to nerada), vyzdvihla bych především nalezení jakési vnitřní rovnováhy a smířlivosti se spoustou věcí, které život přináší. Jako druhou položku bych zařadila asi překonávání strachu z řízení. Protože to je jedna z věcí, která se místy opravdu vymykala mojí kontrole (při představě, že většina mých cest je dlouhá 120 kilometrů). Pořád si nejsem moc jistá u parkování, ale jinak jsem s posunem fakt spokojená - myslela jsem si totiž, že se toho nikdy nedožiju. A jako poslední asi vzpomenu neskutečnou radost, kterou mi dělá focení a zaznamenávání jednotlivých momentů jiným a originálním způsobem. A proto jsem jich pár vybrala...
První tři fotky jsou z různých přehlídek. První mám ráda, protože je na ní moje dlouholetá kamarádka a byl to moc hezký moment překvapení, když jsem ji viděla v těch úžasných šatech, ale zároveň jsem ji nemohla ani pozdravit, protože šla tu přehlídku. Druhá fotka je pro mne kouzlem okamžiku, kdy jsem měla setinu sekundy slečnu vyfotit, protože šla strašně rychle a otáčela se ještě rychleji, ale přesto občas vznikají hezké záběry, až se tomu štěstí člověk diví. Na třetí fotce se mi líbí světlo a odlesky šatů. I když to není úplně dokonalý záběr, mám jej ráda.
Fotka z divadelní premiéry a znovuotevření Janáčkova divadla je pro mne připomenutím momentu, kdy se práce kloubí se zábavou. Taky mi přišlo kouzelné, že se na mě paní na snímku naprosto neohroženě a sebejistě podívala, aniž by uhla pohledem nebo se odvrátila. Mohla jsem tak zachytit její pohled i odraz v zábradlí, které je prý vyrobeno ze stejného materiálu jako klavíry Petrof.
Ze všech fotek sebe z tohoto roku mám asi nejraději tuto sérii. Připadám si tam nejvíc svá a přrozená, celkově ten den byl moc příjemný. Takový bezstarostný.
U dalších dvou snímků se nemůžu rozhodnout. Oba zachycují místa, která mám ráda. Obě mají atmosféru, ale trošku odlišnou.
Tahle fotka vznikla jako poslední z těchto všech, ale bude pro mne navždy připomenutím jednoho skvělého dárku a celkově těchto Vánoc.
U předešlých snímků se zase nemůžu rozhodnout. První je pro mne zobrazením naprosté rovnováhy a klidu, který jsem v ten moment prožívala. Zároveň sedím uprostřed vykáceného lesa, což bylo docela smutné, vzhledem k tomu že ten les znám celý svůj život. Symbolika je ale v tom, že je občas zbytečné lpět na minulosti, která už je stejně pryč. Druhý snímek mi připomíná celý výlet, kdy jsem jedné z naprosto nejbližších osob mohla ukázat kus svého dětství a zavedla ji na místa, kam jsem se ani já několik let nepodívala. Leni zároveň miluje koně, se kterými vyrůstala doma ona, takže v tomhle aspektu jí celé prostředí bylo blízké stejně jako mně.
Poslední snímek je pro mě symbolický tím, jak moc se líbil všem ostatním, přičemž mě přišel pouze jako jeden z mnoha. Do teď to moc nechápu, ale příjemně mě to překvapilo, takže jsem si jej nakonec také docela oblíbila.
0 komentářů