Po docela náročném období se snažím mít pocit, že opět žiju. Zase mám ten luxus uspořádat některé dny jen kolem toho, co se mi zrovna chce. Odpadla nutnost učit se na státnice, psát práce, skládat zkoušky. I když mi brzy začne trápení s bakalářskou prací a státnicemi číslo dvě, snažím se si užít tyhle dny jak nejlépe umím. Protože už jsem to skoro zapomněla. Přišlo mi, jako bych posledních pár měsíců žila na autopilota. Práce, škola, domácnost a až potom radosti nebo záliby, na které se skoro nikdy nedostalo. I když bylo nutné to podsoupit, chvíli mi trvalo, než jsem zase přehodila výhybku a najela na moji obvyklou poztivní a živou kolej. Poprvé jsem takový pocit měla totiž právě dnes. 

Vstala jsem ráno poměrně brzy a přitom odpočatě. To je vždy dobré znamení. Po snídani jsem se asi hodinu slunila v parku, kde jsem venčila Chucka. Na nedělních ránech v Brně je nejlepší jedna věc - v celém parku nebo v ulicích jste ve většině případů úplně sami. Je tu klid, auta nebrázdí silnicemi jako o závod a v parku nehlučí skupinky dobře se bavících lidí. Ne, že bych proti nim něco měla, ale takové ticho a klid je v centru města docela vzácné. 

Kromě procházky jsem pak stihla ještě pár povinností, které mi ale připomněly, jak úžasný je to pocit, mít zase doma uklizeno. Pokud někam spěchám nebo jsem unavená, jdou tyhle věci vždy stranou a činím jen to nejnutnější. Ono kolikrát stačí přesunout pár věcí a celkový dojem z místa, kde se ncházíte, je úplně jiný. Po důkladném úklidu kuchyně mi jen tak blesklo hlavou - no jo, ale teď tady budeš muset vařit, což znamená další nádobí... Docela jsem si pohrávala s myšlenkou někam si na jídlo zajít a odměnit se, jenže nejsem příznivcem osamocených obědů někde venku. 

Pak mi úplně náhodou napsala jedna z mých kamarádek, jestli se k ní nechci přidat na oběd. Chvilku jsem přemýšlela, jak vtipná tahle souhra náhod byla... Nicméně odpověď byla jasná. Jsem ráda, že spolu s Evičkou sdílíme lásku k jídlu a hlavně k jeho přípravě. I proto jsme chtěly ochutnat naprosto všechno. Zase jsme se shodly, že maso opravdu netvoří základ kuchyně a jde tedy úplně plnohodnotně vařit i bez něj. Zeleninové tacos nebo salát z černé rýže s guacamole byl toho důkazem. Není občas na škodu vyzkoušet úplně jiné chuťové kombinace a načerpat inspiraci pro vlastní vaření. Protože obě máme často pocit, že vaříme pořád ty samé věci dokola...

Po skvělém jídle a ještě lepším rozhovoru jsme dokonce objevily pár úžasných kousků ve výprodeji oblečení v Blokku. Protože venku bylo chladněji, než jsme předpokládaly, rozhodly jsme se zahřát, jak jinak než kávou. Čas jako by neplynul a zastavil se. Tak je to s těmihle nedělemi vždycky. A já už jsem skoro zapomněla, jak hezké jsou. Stejně mám pocit, že bychom tam takhle vydržely sedět třeba další tři hodiny...

Pomalu se chci zase dostat do rutiny psaní a vytváření obsahu, když mi na to konečně zbývá nějaká mozková kapacita a čas. Tak snad to bude stát i za to... Pokud by vás napadlo jakékoliv téma, o kterém bych měla napsat, tak sem s ním! 

Mějte se krásně ❣️